Od brzkých ranních hodin Božího hodu velikonočního jsme s bušícím srdcem a staženým žaludkem čekali, jak dnešní akce dopadne. Měli jsme totiž před sebou tři a půl hodiny cesty na Moravu do Sudice. Ne ledajakou cestu..
Přesně v 9 hodin byla u nás ráno paní veterinářka a uspala našeho „malého“ srnečka Piškota. Pak jsme ho rychle naložili do auta a jeli. Za panem Schererem (www.scherer.cz), řekla bych největším odborníkem na chov srnčí zvěře u nás. Děkuji Bohu, který mi poslal paní, která nás odkázala na paní, která odchovává srnčí sirotky, a ta nás zase odkázala na pana Scherera a my jsme se konečně dozvěděli něco o tom, jak lze chovat srnce. Protože v chovu srny samice a samce je rozdíl. Nekastrovaný srnec se v pohlavní zralosti stává agresivní a pro lidi nebezpečný. Bez speciálního zázemí v podobě zajištěného výběhu s extra vysokým plotem, nelze toto zvíře chovat. Proto jsme se po velikém uvážení rozhodli přijmout nabídku pana Scherera a našeho srnečka k němu odvézt. Nebyli jsme schopni se celou cestu ani napít, natož promluvit. Asi se nám vybavovaly veškeré okamžiky loňského třídenního hledání toho malého pískajícího sirotka uprostřed vzrostlé louky. První okamžiky nálezu, první okamžiky, když se přisál na dudlík a první odmítnutí mléka..už jsem velký kluk, žeru granule se srnami..
Neprobudí se uprostřed cesty? Probere se? Rozběhnou se po narkóze dobře předžaludky? Jak bude snášet nové cizí prostředí?
Vše proběhlo neuvěřitelně dobře. Uf. Má veliký výběh na kraji lesa. Zatím máme od Pana Scherera dobré zprávy. 😊
Držte prosím s námi Piškotovi palce, ať po tom strastiplném vstupu do života, kdy zvládl přežít nemožné, zvládne i toto!!!