Haryka, křížence německého ovčáka, jsme odchytávali v červnu 2011. Pamatuji si to jak dnes, když jsem ho prvně viděla…Hubené, špinavé psisko, které vrčelo na nás i ostatní psy, jeho přibližný odhadovaný věk byl kolem 14 let, ale mohlo mu být klidně i více. Přes naši usilovnou inzerci a dlouhotrvající snahu najít původního majitele se nám nikdo neozval.

Haryk nebyl první ani poslední, kdo se tedy stal nedílnou součástí našeho sdružení, s neviditelným, ale přesto zřejmým označením „ neumístitelný“.

Na rok a půl mu bylo dopřáno, aby Zvířecí pohodu mohl považovat za svůj domov. Stal se z něj přátelský pes. Pomalu a důstojně vítal návštěvy, mile se dožadoval pohlazení a něčeho dobrého na zub. Haryk byl prostě vždy vidět, člověk si zvykl na jeho přítomnost a on nemohl u dění na dvoře chybět. Ke konci svého života oslepl. Byl to první pes, který u nás dožil a trvalo dlouho, než nás jeho odchod přestal bolet.